Příběhy z druhé strany dveří

Teď jsem dorazila z ordinace..neplánovaně, v půl jedné jsem doma oznámila, že za hodinku jsem zpátky, tak na mě chudáci čekali..

Vždycky jsem si myslela, že jsem celkem odolný tvor, na bolest necitlivý. Když jsem měla těžký zánět močáku, vůbec jsem si toho nevšimla, zjistil to až doktor při rutinním UZ a nechápal, jak to, že bolestí nelezu po zdi. Když mi začal porod, dokončila jsem práci mimo ordinaci, dopila čaj a dítě se mi narodilo po cestě v autě...nic mě...

Je tu chlad a ticho. Jsme v lapidáriu. Najde si svojí sochu cností a společně se sehneme u staré kovové mísy plné vody. Tiskne v ruce obrázek, zlobí se. Tolik se zlobí. Na sebe, na mě, na všechny ženy a nejvíc na matku. Ale o té mluvit nechce. Nezajímá jí, nemají spolu žádný vztah. Absolutně! Skoro na mě křičí... křičí...

Je mu něco přes třicet... Na vozíku, fasáda "nemám žádný problém", ale nacházím ho na seznamu pacientů, co se ke mě objednali. Hmm... tak uvidíme, říkám si po ránu, usedám na židli a poslouchám otevřenými dveřmi, zda na chodbě uslyším přijíždějící invalidní vozík.

Zase se nám nedaří dostat do ordinace, pokud tak mohu nazývat kamrlík 2 x 2 metry, kam se vtěsná stůl, skříň, já...ehm, v současném okamžiku já venku a moje pacientka na vozíku na půl cesty dovnitř, vklíněná mezi židli, stůl a dveře. A ty jako na potvoru zase nejdou zavřít.