Teď jsem dorazila z ordinace..neplánovaně, v půl jedné jsem doma oznámila, že za hodinku jsem zpátky, tak na mě chudáci čekali..
Příběhy z druhé strany dveří
Souboje s osudem a sebou samým...
Rozhodnutí k terapii
"Seděl na schodech a prosil, aby přišla. Do teď to nevyšlo, už to chtěl vzdát. Zkoušel někoho požádat, ale výsledkem bylo pouze hledání důvodu, proč se vrátil. Dobře, teď ho zná, je ochotný se bavit o tom, že by onen důvod mohl být pravdivý, ale stejně to pro něj nevyřešilo tu palčivou otázku jak dojít až na konec.
Vždycky jsem si myslela, že jsem celkem odolný tvor, na bolest necitlivý. Když jsem měla těžký zánět močáku, vůbec jsem si toho nevšimla, zjistil to až doktor při rutinním UZ a nechápal, jak to, že bolestí nelezu po zdi. Když mi začal porod, dokončila jsem práci mimo ordinaci, dopila čaj a dítě se mi narodilo po cestě v autě...nic mě...
Boženky cesta přes obrazy, kříšení mrtvých
Je tu chlad a ticho. Jsme v lapidáriu. Najde si svojí sochu cností a společně se sehneme u staré kovové mísy plné vody. Tiskne v ruce obrázek, zlobí se. Tolik se zlobí. Na sebe, na mě, na všechny ženy a nejvíc na matku. Ale o té mluvit nechce. Nezajímá jí, nemají spolu žádný vztah. Absolutně! Skoro na mě křičí... křičí...
Nádobí se nezahojí, ale tělo ano...
Je mu něco přes třicet... Na vozíku, fasáda "nemám žádný problém", ale nacházím ho na seznamu pacientů, co se ke mě objednali. Hmm... tak uvidíme, říkám si po ránu, usedám na židli a poslouchám otevřenými dveřmi, zda na chodbě uslyším přijíždějící invalidní vozík.
Sáček, ale ne na svačinu
Zase se nám nedaří dostat do ordinace, pokud tak mohu nazývat kamrlík 2 x 2 metry, kam se vtěsná stůl, skříň, já...ehm, v současném okamžiku já venku a moje pacientka na vozíku na půl cesty dovnitř, vklíněná mezi židli, stůl a dveře. A ty jako na potvoru zase nejdou zavřít.