Nádobí se nezahojí, ale tělo ano...

Je mu něco přes třicet... Na vozíku, fasáda "nemám žádný problém", ale nacházím ho na seznamu pacientů, co se ke mě objednali. Hmm... tak uvidíme, říkám si po ránu, usedám na židli a poslouchám otevřenými dveřmi, zda na chodbě uslyším přijíždějící invalidní vozík.

Budeme mu říkat Petr. Naše spolupráce byla dlouhá a intenzivní, než se nám podařilo otevřít palčivé téma a uzavřít "zakázku". 

I když jsem s tím otravná, na začátku každému vysvětluji a trápím ho, abychom společnými silami vydefinovali náš cíl. V terapii se tomu říká "zakázka". Bod, ke kterému budeme směřovat naše úsilí, přibližovat se mu. Terapie bude průhledná, definovaná, nerozplizne se v čase a stejně dobře jí budeme moci postupně dokončovat a ukončit. A pozor, stejně dobře jí ani nezačneme! Často, někdy až moc, bývá zakázka nereálná - abych se u nikdy nebála, abych už nikdy necítila příjemné pocity, aby dokázal okouzlit všechny ženy světa, apod.:-)

Tady byla zakázka jasná. Petr vypráví, jak se měl, dívá se z okna a dávám mu čas, zda dnes bude chtít rozkrýt jeho tabu, které se zatím zdráhá vyslovit. Většinou nakousne a pak zamluví. Když ho vracím, nechce se mu to otvírat, tak netlačím. 

Dnes vypráví, zadrhává se a pak vyhrnuje triko... Po těle má rozeseté fialové, zelené, krví podlité kousance! Jsem jako provazochodkyně... balancuji, dávám mu čas, nechci ho vyděsit, ale zároveň chci pátrat. Kdo mu to udělal!?

Dnes se mi to daří. Neutíká, nevyhýbá se. Vypráví. Netuší proč, ale vždycky se tak natlakuje, padne na něj taková nálada, až vybouchne a začne se kousat do svého těla. Natrénoval nějaké jogínské pozice, ušklíbne se. Dosáhne už na velkou plochu, pochlubí se s bolestí v obličeji. Stáhne se mi hrdlo...

Terapie pokračuje. Odhalujeme, jaké mechanismy jeho běsnění spouští. Petr bydlí doma s rodiči. Když se dostal na vozík, maturoval. K maturitě mu dovolili jít, ale i když se dostal na vysokou, nesměl na ní nastoupit. Maminka se domnívala, že stres by jeho zdravotní stav zhoršil. Od té doby žije s ní, ona o něj pečuje, kontroluje, přebaluje ho. Pečovatelku mu zamítla, proč by za to vyhazovali peníze, když ona to zvládá. Ven může jen s ní, aby na něj dohlédla... 

Když maminka pečuje moc, Petr se snaží to mírnit. Prosí, domlouvá. Nikdy se nerozčílí, musí být mamince vděčný, že se mu obětovala. A když mu i přes odpor znovu přidá knedlíky a dolije kakao, které on nesnáší, ale kvůli ní ho pije, vybuchne. Trhá si vlasy, kouše se do paží a stehen. A maminka ihned jídlo odnáší a nenutí ho.

Nacházíme udržovací mechanizmy. Musí vydržet, i když nechce. Ambivalence drásající člověka v nejhlubším nitru. Nechci jí za žádnou cenu zranit. Ale Petra nebráníte? Doptávám se... kdo se zastane jeho? 

Případ je rozkrytý až na dřeň. Nestává se mi to jen doma, ale vlastně všude... přiznává. A já vysvětluji a hledáme systém. Nikdo nemáme nevyčerpatelné kapacity. Dřív nebo později to prostě už neunesu a pak vybouchnu. Nepotřebuji hledat důvody, proč si něco nepřeji. Vysvětlovat, argumentovat. Petr si zaslouží zastání jen pro něj samotného. Vyzkoušel sis na jednoduchých situacích, jaké to je, když se sám sebe zastaneš, jak se ti uleví. Nechceš pokračovat?

Oba víme, že jsme došli na konec. Petr má návod, jak na to, aby záchvaty vymizely. Ověřil si, co mu zlepšuje náladu a kvalitu života a co naopak. A musí se rozhodnout, zda každému za každou cenu vyjít vstříc nebo začít bránit opatrně, nenásilně, s pomocí mojí nebo někoho jiného Petra. Ukončuje terapii a já ho musím nechat jít.

Pak se nějakou dobu nevidíme a ráno mám na stole vzkaz, ať ho navštívím ihned na pokoji, že měl akutní příhodu.

Spěchám chodbou, Petr leží pomlácený na posteli. Co se stalo? Vypráví, že mu naordinovali proceduru, kterou si nepřál. Probíhá totiž před velkým zrcadlem a to on nesnese. Už roky se neviděl, nechce snášet pohled na svoje zdeformované tělo. 

Odmítl účast, ale doktor ho poplácal po rameni: "Přece byste o to nepřišel, to by byla škoda! Píšu si Vás tam a basta. To Vám udělá dobře!"

Snažil se vysvětlovat a pak to nechal být. To přežije ne... nedělá nikdy potíže, myslí to s ním dobře, pan doktor. 

A pak se termín blížil. Bylo mu čím dál hůř a hůř, hodinku před procedurou skoro panika, potil se. Sestra mu změřila teplotu, byla zvýšená, ale zkonstatovala, že to ještě zvládne. Nevypadá, že by mu bylo zas tak špatně, převálcovala ho a poslala na rehabilitaci. A tak jel... to přežije, říkal si. A když v té tiché, studené, opuštěné chodbě míjel schody k výtahu, neudržel se. Namířil vozík ze schodů, rozhlédl se, zda ho nikdo nevidí a rozjel se dolů!

Vypráví mi to a otáčí ke mě oteklý obličej. 

"Pak už mě nemohli nutit...", pronese do ticha pokoje.

"Neptejte se proč, už jsem to říkal", zamumlá. "Tělo se mi zahojí, a i když ne, zaslouží si to, když je k ničemu. Ale paní ošetřovatelka by to mohla vzít osobně, že k ní nechci. Takhle jsem to vyřešil, aby jí to neurazilo..."